Sir George Staunton napsal velice zajímavý cestopis o výpravě anglického vyslance hraběte Macartnaye do Číny v r. 1792. Dovolím si proto vybrat několik zajímavostí z tohoto klasického cestopisu.
Kompas je čínským vynálezem. Magnetická jeho jehla je asi jenom palec dlouhá a jednu čárku tenká. Je přesně odvážena a velmi citlivá. V Evropě se říkalo, že magnetka ukazuje k severu, v Číně se však tvrdilo, že ukazuje k jihu, jo jest, že řídící síla je na jihu. O vynalezení kompasu vypravovala se v Číně tato pověst: Za panování císaře Čin-nonga povstal proti němu odbojník Ču-ju, který měl moc podle libosti způsobiti mlhu a zatmění. Císař, aby i v mlze a tmě mohl rebela stíhati, vynalezl přístroj, kterým byla lidská soška, jež byla připevněna vpředu na voze a rukou ukazovala stále k jihu. Tak císař nemohl zablouditi a rebela konečně dostihl a přemohl.
Chléb a pečeně nebyly Číňanům známy. Jedli hlavně vařenou rýži. Z pšenice mleli bílou mouku, ze které připravovali v páře vařené placky, které pak sušili a před jídlem pražili.
V jižních provinciích vyráběli kořalku z rýže a zvali ji šan-ču.
Večer rozsvěcovali Číňané na lodích a loďkách pestré lampiony a počet jejich na stožárech označoval hodnost cestovatelovu.
Čirok (Sorghum) je v severních provinciích Číny asi nejstarší obilninou, neboť podle délky jeho stébla je stanovena nejstarší míra. Dělají z nich hrubé rohože, které, oplácány jílem, chrání na nízkých březích řek pole před zátopou.
Čína je vlastí destinné soustavy čísel. Unci stříbra (ling) dělí na destiny, zvané čen, každý čen na deset senů a každý sen na deset li. To je nejmenší mince, ovšem ne stříbrná, nýbrž měděná.
V severních provinciích vyráběli Číňané modré barvivo ze rdensa Polygonum tinctoria, zelené z pupenů měchýřníku (Colutea orientalis). Z jader broskví tlačili výborný jedlý olej, semen rodu Fagara užívali jako pepře. Z vláken kopřivy tkali látky, papír vyrábějí z kůry moruše a brusonecie, salfor (Carthamus tinctorius) dával jim červené barvivo, žaludy černé.
Kolem hřbitovů sázeli Číňané topoly. Jejich třepetavé listy hovořily s mrtvými a vypravovali jim, co se nyní děje na zemi.
Tabák byl všeobecně kouřen z bambusových trubic a kouřily již sotva desetileté holčičky. Ačkoli není pochyb, že sem byl přinesen až v šestnáctém století z Ameriky, není žádné tradice, že by to nebyla rostlina domácí. Šňupání bylo též velmi rozšířené, šňupavý tabák míchali s rumělkou.
Mýdlo nebylo v Číně známo. K praní látek používali louhu.
Velice oblíbenou potravou byly nasolené kachny. Číňané dávno před Evropany užívali umělé líhně pro kachny. Prý je na myšlenku přivedli krokodýli, kteří zahrabávají svá vejce do písku a nechávají je slunci na starosti.
Na bažinách a mělkých vodách dělali Číňané nad vodou rošt z bambusových tyčí, pokryli jej rohožkami, na které naházeli zemi, ve které pak pěstovali rostliny.
Nejoblínenější plody moruše jsou tmavočervené. Bource chránili pokud možno před hlukem. I štěkot psa prý jeho housenky vyrušuje ze žraní, což je hlavním jejich úkolem.
V Číňe bylo jenom 100 rodinných jednoslabičných jmen. Jejich kombinací vznikla všechna příjmení.
Množství starých lidí a dětí sbírá na cestách mrvu a různé odpadky k hnojení. Nejvíce cení lidské výkaly, které míchají s hlínou a hnětou z nich cihly, jež suší na slunci. V této formě jsou rovňěž obchodním artiklem. Rolníci užívají jich tak, že vykopou jámu, napustí ji vodou a do té vloží zmíněné cihly, mrvu a odpadky, velmi ceněny jsou ostříhané vlasy a vousy z holičských závodů. To vše nechají zkvasiti a kaší pak polévají zoranou půdu. Všude u cest jsou v zemi zapuštěné nádoby a nebo malé domky, zvoucí pocestné, aby tu odložili to, co jim je obtížno. O starých osobách, které již nejsou schopny pracovati, říkají, že alespoň dávají mrvu.
Všecka semena máčejí Číňané v tekuté mrvě. To prý nejen urychluje klíčení, nýbrž také chrání semena v půdě před hmyzem.
Kdo nemohl zaplatiti státu daně, nabídl se mu, aby jej prodal do otroctví. V Číně bylo málo procesů, snad také proto, že tam nebylo advokátů.
