Je islám umělé náboženství?

Vše, co se událo v historii, stalo se příčinou dneška. Správné chápání dějů současnosti tedy vyžaduje znalost historických souvislostí. Přináším Vám velmi zajímavou verzi propojení dějin křesťanství a islámu. Hned úvodem bych rád zdůraznil, že nemohu zcela a bezvýhradně doložit její pravdivost a jde tedy o určitou formu spekulace. 

Pohled do Vatikánských archívů

Vznik islámu

Římský biskup, nový pontif, poslal své výzvědce do severní Afriky a přesně na místech, kde působili prvotní křesťané nechal zakládat kláštery, které osadil svými římskými křesťany. Každý klášter měl svého pohlaváře a přesnou, organizační hierarchii. Všichni dostali úkol upoutat na sebe pozornost zdejšího obyvatelstva jako na pravé křesťany. A to se jim skutečně podařilo. Časem potomci Izmaele nečinili mezi nimi a křesťany žádného vnějšího rozdílu. Římští křesťané se těmto izmaelitským kočovníkům dokázali vetřít do přízně.

V roce 354 n.l. porodila v Alžíru v severní Africe římskokatolická zbožná matka syna a dala mu jméno Augustin. Ten pak stal biskupem římsko-africké provincie. Byl to velmi vlivný a bohatý muž s vlastní armádou. Kláštery ve skutečnosti sloužili jako základna pro práci, při které vyhledával a ničil biblické rukopisy, které vlastnili původní křesťané. Augustin se stal »svatým« za věrné služby Matce církvi.

Touhou Vatikánu bylo získat Jeruzalém za každou cenu kvůli jeho náboženskému významu. Vždycky však tomu bránili Židé. Další překážkou byli prvotní křesťané v severní Africe, kteří tam šířili evangelium. Římský katolicismus však nabýval na moci a nemínil tolerovat žádný odpor. V Římě proto církev potřebovala naleznout nějaký prostředek, který by vyvolal odboj proti Židům a proti skutečným křesťanům, kteří odmítali přijmout katolickou víru.

Když římskokatolický pontifex a jeho pomocníci pozorovali početný národ Arabů v severní Africe, viděli tyto davy jako zdroj k vykonání svého nečistého, ohavného díla.

A tak sestavili další mašinerii - podzemní výzvědnou síť, která byla použita na podávání informací k vykonání mistrovského díla - plánu na kontrolu velkého množství Arabů, kteří odmítli římský katolicismus. Vatikán usiloval nalézt pro Araby jejich vlastního »Mesiáše«, takového, který by povstal jako jejich veliký vůdce. Musel to být člověk se schopnostmi, kterého by sami mohli vyškolit a nakonec jeho prostřednictvím spojit všechny nekatolické Araby dohromady v jednu obrovskou masu - v jednu armádu, která by pak dobyla Jeruzalém pro papeže.

Augustin velmi dobře pochopil, oč běží a sám se nabídl, že pro římský plán s Araby přichystá Římu půdu. Sepsal dvě knihy: „O Božím městě" a „Vyznání", které aniž by je Arabové blíže poznali a studovali, ovlivnili jejich osudy a život stejně jako všech křesťanů na všechna další tisíciletí. Augustin byl Římem do plánu zčásti zasvěcen, a proto bylo jeho dílo velmi přísně střeženo, podporováno a rozmnožováno.

V knize „O Božím městě" (De civitate Dei) Augustin objasňoval, že papež je vládcem světa. To bylo r. 420. V původním latinském překladu knihy O Božím městě je tato informace jasně rozebrána, zatímco v novějších překladech je veřejnosti již odstraněna. Augustin v této knize píše: »On (papež) je Sluncem. Je Vládcem vesmíru. Je Měsícem. Existují vladaři země, kteří zrcadlí jeho slávu. Země, to je všechen lid, se před ním sklání.« Augustin v této knize jasně řekl, že Bůh udělil papeži božské právo jako Ježíši Kristu na zemi, aby tajně ovládal obyvatele v každé zemi skrze výchovu, politiku, ekonomiku a vojenskou moc. V Augustinově době byl papež nazýván biskupem Říma. Je o tom psáno v knize: The other side of Rome, str. 155-159 a Baal Worship, Crusaders v 9. a 10. čísle a ještě i v některých starších přehledech o římskokatolické církvi.

Augustin se navíc všemožně snažil obrátit co nejvíce Arabů na římskokatolickou víru a přivést je i k uctívání Panny Marie a křížů. Odmítly pouze dva arabské kmeny, které se na předsouvanou víru neobrátily. Augustin je v Římě přesně popsal, popsal i jejich zvyky a detailně vyjmenoval jejich rody, jména, významné dny a roky.

Za pomoci Augustina poslal Řím těmto Nomádům výzvědce, kteří mezi nimi šířili zvěst, že se jednoho dne objeví velký mesiáš, který všechny Araby sjednotí, a který bude konat divy a zázraky a bude velikým prorokem. V tomto díle pokračoval po Augustinovi jeho nejbližší učedník a po něm další augustinův učedník, kteří byli zasvěceni do římského plánu a byli vázáni nejpřísnější mlčenlivostí.

200 let po Augustinově smrti, kolem roku 570 se v Mecce, v Saudské Arabii narodil Mohamed. A tento muž přesně vyhovoval římským plánům.

V tomto dramatickém příběhu sehrála úlohu bohatá arabská dáma, věrná papežova následovnice, Khadiah. Svůj veškerý majetek darovala »Matce církvi« a vstoupila do kláštera. Když tam pobývala, byla pověřena zvláštním úkolem a byla z kláštera poslána zpět do světa. Jejím úkolem bylo nalézt vzácného, podnikavého muže, který měl být použit Římem vy vytvoření nového náboženství nenávidějícího Židy a který se měl pro Izmaelity stát Mesiášem. Khadiah Mohameda našla, vzali se a usídlili se blízko bratrance Khadiahy jménem Waraguah, který byl, jako i ona, věrným katolíkem. Řím jej postavil jako Mohamedova rádce. Vatikán nelitoval peněz a Mohameda zahrnoval velikým bohatstvím. Kromě toho se mu dostalo vynikajícího katolického vzdělání, když mu byly posláni ti nejlepší římskokatoličtí učitelé. Jeho vzdělávání probíhalo velmi intenzivně. Základní osnovou byly právě Augustinovy knihy a pod Waraguahovým vedením se stal věrným Augustinovým následovníkem. Tak se připravoval ke svému velikému úkolu.

Na příkaz Říma pak začali římští katolíci rozšiřovat v severní Africe zprávy o velkém člověku, který povstane z jejich středu jako jejich Bohem vyvolený. Jako chlapec byl Mohamed vyučován, že jeho největší nepřátelé jsou Židé a že římští katolíci jsou jediní praví křesťané a že ti další lidé, kteří si tak říkají, jsou bezbožní podvodníci a děti ďábla, které je nutno zničit. Toto učení je také dodnes podkladem a základem odporu široké muslimské veřejnosti k Židům a ničí snahy na přijetí Krista v každém muslimském národu (římsko-katolické vyznání islám skutečně do určité míry respektuje).

Když Mohamed obdržel »božská zjevení« v jeskyni na hoře Hira na okraji Meccy, římskokatolický bratranec jeho ženy, Waraguah začal tato zjevení vysvětlovat a výsledkem byla islámská kniha Korán, která obsahuje mnoho Mohamedových spisů. Tato kniha také umožnila Muslimům získání římskokatolické ochrany díky tomu, že obsahuje Mohamedovo zjevení týkající se přímo Panny Marie. A zde se také ukázalo, jak důležité bylo »misijní« působení Augustina, když Araby seznamoval s Pannou Marií.

I přesto, že Korán obsahuje veliké množství Mohamedových rad a vidění, nejsou dodnes všechny Mohamedovy duchovní projevy, zapsané do písemností, zveřejněny úplně. Stále ještě schází mnohá nepublikovaná Mohamedova díla. Ta jsou dodnes v rukou nejvyššího svatého muže islámské víry, Ajatolláha.

Když nás kardinál Bea ve Vatikánu zasvěcoval do této problematiky, řekl: »Tyto spisy se bedlivě střeží, protože obsahují informace o tom, jak Vatikán vytvořil islám. Obě strany mají o sobě tolik informací, že kdyby pronikly na veřejnost, vznikl by skandál, který by znamenal ostudu a záhubu pro obě náboženství.«

Mohamed se nazval poslem Allahovým a stal se zakladatelem velikého islámského náboženství. To bylo kolem roku 600 n.l. Roku 630 dobyl se svým deseti tisícovým vojskem Meccu, odkud politicky a nábožensky vládl. Zemřel r. 632 n.l. Měl celkem 9 žen.

Za necelých 20 let po jeho smrti zničila jeho vojska byzantskou a perskou říši a o něco později jeho vojska zaplavila Evropu, neboť se jeho náboženství rychle šířilo. Korán uznává Ježíše jako jednoho z proroků a jestliže je papež jeho představitelem na zemi, tak také musí být jeho prorokem. Ovšem ve skutečnosti neví, že to způsobil právě sám římský papež, že se mu mohamedáni koří a uctívají ho jako dalšího svatého muže. Dodnes nebyl tento veliký podvod papežství prohlédnut.

Vatikán a islamská vojska

Když papež viděl, jak se mohamedáni vojensky vzmáhají, urychlil svá jednání. Vydal buly povzbuzující arabské generály, aby okupovali národy severní Afriky a všech ostatních krajů, kam se již arabové dostali a kde se usídlili.

Vatikán pomáhal financovat vytvoření obrovských islámských armád výměnou za tři speciální, »zanedbatelné laskavosti«:

1. Vyhlazení Židů a pravověrných křesťanů, které nazývali bezvěrci
2. Ochrana augustiánských mnichů a římských katolíků
3. Dobytí Jeruzaléma pro »jeho svatost« proroka papeže ve Vatikánu.

A tak začalo dobývání severní Afriky a ostatních arabských území. Během doby se síla vojska ještě více rozrostla. Vojsko krutě pobíjelo Židy a pravověrné křesťany a Jeruzalém padl do jeho rukou. Nikdy však nezaútočilo na římskokatolíky ani na jejich kláštery.

Nastal čas účtování. Papež žádal vydání Jeruzaléma. Jenže arabští generálové se náhle začali vydání bránit a papežovy plány, tak dlouze a pracně naplňované, se začaly před jeho očima rychle bortit. Pod Waraguahovým vedením totiž Mohamed zaznamenal do Koránu jednu velikou lež, podle níž Abraham obětoval Izmaele namísto biblického Izáka. Mohamed zaměnil jména a dokonce měl i v tomto smyslu několik vidění, která tuto lež jakoby dokázala. Výsledkem této lži a Mohamedových vidění postavili Arabové v Jeruzalémě právě na místě, kde dříve stál Jeruzalémský chrám zničený roku 70 n.l. mešitu na počest Izmaele. A tím se stal Jeruzalém druhým největším místem islámské víry.

Copak nyní mohli arabští generálové přenechat tak svaté místo a navíc tak těžce vydobyté bez vzpoury? Když papež zjistil, že stejnou úctu jako jemu prokazují i Izmaelovi, rozčílil se, protože stavba byla postavena za jeho zády.

Vatikán se cítil uražen a když navíc ještě arabští generálové přišli do Vatikánu a žádali od papeže buly, kterými by povolil vpád mohamedových vojáků do Evropy poznal papež, že válka je nevyhnutelná. Povolení nevydal a okamžitě postavil křižáckou armádu. Boje s mohamedány trvaly celá další staletí, ale Jeruzalém se nikdy nedostal do rukou Vatikánu. Padlo Turecko, islámská vojska napadla Španělsko a Portugalsko. V Portugalsku pojmenovali jednu horskou vesnici Fatima na počest Mohamedovy dcery. V té době vůbec netušili, že se jednou stane světově proslulou. Muslimská armáda obsadila Sardinii a Korsiku a chystala se na vpád do Itálie.

V té době islámští generálové zjistili, že již nejsou schopni k další expanzi a že přišel čas na mírové rozhovory. Jedním z vyjednavačů byl František z Assisi. Výsledkem bylo podepsání smlouvy, podle níž muslimové směli obsadit v »křesťanském« světě Turecko a katolíci směli obsadit v arabském světě Libanon.

Dále bylo dohodnuto, že muslimové mohou svobodně stavět v katolických zemích své mešity, pokud bude římskokatolické vyznání v arabských zemích prosperovat.

Muslimové se s papeženci dohodli na ničení společného nepřítele - nekatolických křesťanských misionářů hlásajících biblické učení. Prostřednictvím těchto smluv bylo tedy dohodnuto duchovní zničení a zotročení dětí Izmaele. Byla postavena opoziční hráz proti Božímu Slovu mezi prostým arabským obyvatelstvem. Po podepsání těchto smluv zahájil nejvyšší muslimský duchovní Ajatolláh prostřednictvím kněží, mnichů a jeptišek přísnou a tvrdou kontrolu Muslimů.

Vatikán i nadále podněcoval nenávist mezi Židy a muslimskými Araby. Celé islámské společenství proto dodnes pohlíží na biblické misionáře jako na ztělesněného ďábla, který přináší jed ku zničení Allahových dětí. Jsou dokonce státy, kde vlastnictví Bible svaté se trestá okamžitou smrtí.

Obětaví misionáři, kteří působí mezi arabským obyvatelstvem nic neví o tajných smlouvách mezi Vatikánem a Meccou, které jejich usilovnou misijní práci důsledně ničí.