Drahý Marceli Chládku,

chápu, že tykání ministrovi není úplně vhodné, ale ber to tak, že jsem jeden z tvých 10 mil. zaměstnavatelů, toho času ve stavu upřímného pohoršení nad tvou prací. Nenapíši nic nového, že čipy dětem do škol jsou hodně ožehavým tématem. I pro mne. Proto bedlivě sleduji tvé mediální diskuse na toto téma a už to prostě nemohu vydržet.  

Tvoje argumentace obhajoby návrhu je podložená několika body. Asi Tebou nejvíce citovaný, je ten o bezpečnosti dětí. S velkou oblibou poukazuješ na onu nešťastnou událost před dvěma lety.

Jenže, drahý příteli, pokud Ti jde opravdu o bezpečnost našich dětí, tak budeš ze své pozice prosazovat čipy právě pro ty, kteří jsou společnosti nebezpeční a pak monitorovat jejich případné přiblížení ke školám nebo jiným citlivým zařízením. Esemeska pak může přijít na nejbližší policejní stanici. Je to levnější, podstatně účinnější a necpeme nevinné děti pod dohled strojů, když se nám zdá, že práce s nimi je moc práce.

A to je druhý bod tvé obhajovací argumentace – usnadnění práce. Nejen učitelů se sčítáním žáčků do třídní knihy, ale i rodičům. Zase si mohou s dětmi méně rozumět, důležité informace ze školy mezi nimi zprostředkuje stát a jeho stroj.

Marceli, strojem z dětí člověka nevychováš, vychováš zas jen stroje. Kdo jiný by měl jít příkladem lidství, než člověk. Chceme-li učit děti humanitě, musíme být sami humánní, především vůči nim. Pokud tedy chceme. A to je otázka, kterou bychom si měli odpovědět nejdříve.

Raději se už prosím věnuj důležitějším problémům školství. 

S klesající úctou

Michal Seidl